Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Fenyk: Trestat firmy jako v Americe

24.4.2013, Hospodářské noviny, str. 11, Jan Januš, Jan Klesla

KANDIDÁTI NA ÚSTAVNÍ SOUDCE
Jejich hlasy v příštích deseti letech rozhodnou o tom, zda se bude platit školné na vysokých školách nebo zda zůstane bezplatná zdravotní péče. HN dnes přinášejí profily první dvojice kandidátů na ústavní soudce. Zítra bude následovat druhá.

Za posledních pětadvacet let ušel Jaroslav Fenyk dlouhou cestu. Od vojenského prokurátora přes náměstka nejvyšší státní zástupkyně, profesora trestního práva až po úspěšného advokáta spolupracujícího s jednou z největších světových advokátních kanceláří.
Obdivovatel angloamerického právního systému se stihl proslavit v kauze katarského prince, dal ale také tvář důležitému zákonu o trestní odpovědnosti firem. V roce 2003 dokonce odmítl křeslo ministra spravedlnosti po dnešním předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetském.
Ze čtveřice prezidentem Zemanem navržených kandidátů je Jaroslav Fenyk nejmladší, ve svých dvaapadesáti letech však prošel nejpestřejší paletou právnických profesí. Nejvíce na očích veřejnosti jsou ale dvě kapitoly, které nepatřily mezi nejšťastnější v jeho kariéře. První je na úplném začátku, kdy se ještě za komunistického režimu stal mladý trestní právník vojenským prokurátorem.
Otázky na své působení v roli armádního žalobce musel Fenyk odrážet i při slyšení před ústavněprávním výborem Senátu. Úspěšně se hájil, že tyto funkce existovaly v celé Evropě a například sousední Slovensko je zrušilo až v loňském roce. Nejvíc je mu vyčítán případ odpírače vojenské služby – a zároveň absolventa vojenské školy –, který dostal v roce 1988 15 měsíců vězení za to, že se příčilo jeho svědomí a víře jít sloužit do armády.
Co o této z dnešního pohledu nepochopitelné skvrně na své pověsti říká sám Fenyk? O problémový případ prý nijak nestál a neměl jej ani na starosti. Vzpomíná, že se k němu dostal náhodou, když musel zastoupit kolegu se zlomenou nohou. Nejprve prý chápal odmítnutí spíše jako recesi a snažil se dotyčného přesvědčit, aby dal vojně přece jen šanci. Následně pak podle svých slov zkoušel navrhnout alespoň nejmírnější trest, ale vojenský soud viděl případ jinak. Proti němu tehdy stál legendární obhájce disidentů Otakar Motejl. A Fenyk říká, že se během této kauzy s dnes již zesnulým doyenem porevolučního práva a uznávaným ombudsmanem dokonce spřátelili.
Minulý čtvrtek na slyšení v Senátu se dokonce Fenyka zastala bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, když připomněla, že na rozsudcích odsuzujících odpírače vojenské služby trval český Nejvyšší soud ještě dlouho po revoluci. Podobně porevoluční pohled nabídl sám Fenyk na své někdejší členství v KSČ v 80. letech a komunistické právo jako celek. „Diskontinuitu k minulému režimu chápu jako základ našeho právního řádu,“ odpovídal Wagnerové. A podle výsledku slyšení uspěl. Svůj nejprve odmítavý postoj na místě zmírnil i ministr spravedlnosti Pavel Blažek.
Marie v. katarský princ Tento případ z počátku kariéry se nevynořil poprvé. Už v roce 2005 jej novináři Fenykovi připomněli, když šel ve své tehdejší roli náměstka nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové hájit názor svého úřadu před Nejvyšší soud v kauze katarského prince. S Benešovou nakonec případ i souboj s tehdejším ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem prohráli a ze zastupitelství odešli. „Neodcházel jsem jen v souvislosti s Marií Benešovou, ale s celkovou situací. Především s frustrací z vydání katarského prince domů,“ řekl senátorům. O Fenykovi se přesto od té doby mluví jako o muži své bývalé šéfové. Právě někdejší místopředsedkyně ČSSD byla podle několika zdrojů tím, kdo Fenykovo jméno přinesl svému starému známému na Hrad. Podle mnohých je přesto natolik silnou osobností, aby nepodléhal stranickým zájmům. Nakolik se Zemanovi a Benešové cítí zavázán, ukáže až jeho praktické rozhodování.
Fenykovi kolegové se také těžko shodnou na celkovém hodnocení jeho působení na státním zastupitelství. Někteří jej vidí jako statečné, jiní zase jako problematické a příliš fundamentalistické. Jisté je, že po odchodu ze zastupitelství udělal Fenyk radikální změnu a postupně přešel na druhou stranu právnické barikády. Začal učit trestní právo a dosáhl profesorského titulu. Dlouhou dobu působil také jako expert v Radě Evropy. Nejasnosti provázejí jen odchod z pražských práv a důvody, proč docentský titul obhajoval na bratislavské Akadémii policajného zboru.
Jinak jeho hvězda stoupala. Stal se úspěšným advokátem a postupně navázal spolupráci s americkou kanceláří White&Case, jejíž pražská kancelář se Fenykem ráda chlubí jako oporou trestněprávního týmu. „Advokacie mě obohatila, protože jsem si uvědomil, že existují systémové chyby,“ uvádí s tím, že v trestních řízeních zastupoval především poškozené. Obvinění tvoří méně než třetinu jeho případů.
Školné i poplatky jako sociální problém Jako advokát pracující i pro velké firmy zúročil své zkušenosti v oblasti nedávno zaváděné trestní odpovědnosti právnických osob. Jeho komentář k zákonu, který v praxi slouží jako základní vodítko pro advokáty i soudce, je ceněn právě pro obchodní pohled na věc. Podobně jeho další knihy jsou psané spíše pro klienty než právní teoretiky. Ostatně celý Fenykův přístup k právu popisují jeho kolegové jako veskrze praktický. Velké sympatie má prý i pro angloamerický právní systém známý především tím, že více než z psaného práva v knihách vychází díky soudním precedentům ze života, doslova práva v akci.
To by mohl být Fenykův velký přínos pro dnešní Ústavní soud, a ne jediný. Kolegové vyzdvihují jeho tvůrčí myšlení a také lidskost. A samozřejmě jeho renomé trestního právníka. Trestní kauzy se před strážci ústavy už nejednou objevily a jejich řešení na této úrovni zdaleka nespočívá jen v liteře zákona. Sám Fenyk ale zdůrazňuje, že není jen trestní právník a v advokacii se věnoval i jiným oborům, a má tak pro soudce potřebný rozhled. Kromě občanského práva se díky mezinárodnímu působení dostal blíže například i k mezinárodním smlouvám.
Otevřeně se vyjádřil k několika problémům, které by Ústavní soud mohl brzy dostat na stůl. Fenyk považuje za problematické regulační poplatky i zpoplatňování některých zdravotnických služeb. Raději by také zachoval bezplatné vzdělání na vysokých školách. „Pro studenty může školné představovat velkou zátěž. A pro učitele se například v Rakousku s jeho zavedením nic nezměnilo. Ty kvalitní musíte zaplatit, takže buď si budou přivydělávat jako já, nebo odejdou jinam,“ říká.
Pokud se Fenyk stane ústavním soudcem, jako advokát si pravděpodobně výrazně pohorší. Fenyk ale ústavním soudcem být chce. Mluví o prestiži, kvůli které stojí za to zavřít prosperující praxi, propustit koncipienty a naplno se věnovat nové etapě.
Ta nemusí být vůbec krátká. Pokud bude moci někdo z nyní navržených kandidátů vzhledem k věku mandát opakovat, je to právě on. Bude-li zítra Senátem potvrzen, funkce mu skončí lehce po šedesátce. Tedy ve věku, kdy takoví lidé do důchodu zpravidla neodcházejí.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi