Konec vydírání za staré pokuty
27.4.2013, Právo, str. 6, Josef Koukal
Bez jízdenky jsem v tramvaji, metru ani jiném prostředku hromadné dopravy snad nikdy nejel, a to ani jako chudý student.
Ne že bych byl takovým horlivým milovníkem předpisů. Rád si ale občas zanadávám, jak jsou spoje nepřesné, jaký je ve vozech nepořádek, a to bych při jízdě načerno nemohl. Respektive bych byl odporný pokrytec.
Přesto se nedokážu přimět, abych na provinilce tohoto druhu pohlížel jako na zločince těžkého kalibru, kteří si zaslouží za trest ekonomicky zruinovat, a to i s celými rodinami.
Když mi před časem jedna mladá maminka s novorozenětem na ruce ukazovala stoh soudních rozkazů, na jejichž základě měla vyplatit zhruba 200 tisíc korun advokátní kanceláři za to, že její manžel se kdysi v mládí několikrát tramvají bez jízdenky projel, mé srdce na straně vymahačů nebilo. Pocit zesílil poté, co jsem navštívil kancelář dotyčného advokáta. Do honosné vily na Ořechovce mě jeho sekretářka – magazínová modelka – zavezla služebním volvem za bratru dva milióny. Absolvoval jsem přednášku na téma, jak strašně nemorální jsou černé jízdy v MHD, zakončenou slovy: „Vám to, pane redaktore, přijde v pořádku?“ Nepřijde. Ale na trest ekonomické smrti to také není.
Mimochodem ani po hodině strávené u výtečné kávy jsem se bohužel nedočkal odpovědí na jiné otázky, jimiž jsem se snažil obírat, například kdo právní firmu strážící etiku v hromadné dopravě vůbec vlastní. Akcie jsou – jak jinak – anonymní.
Ústavní soud ve čtvrtek svým usnesením stvrdil, že justice není inkasní agentura a nemravné paušální odměny advokátům za cyklostylované a po tisících kusů skoupené pohledávky tohoto druhu nelze zpoplatňovat tisícovými honoráři. Argumentoval nejen nepoměrem výše poplatků k objemu původních, často zanedbatelných pohledávek, ale také nesmyslnými a společensky devastujícími sociálními dopady nynější praxe.
Zvítězil zdravý rozum. Napříště si nebudou kanceláře účtovat horentní sumy za namnožené formuláře, do nichž sekretářka doplní jméno a příjmení uloveného černého pasažéra, ale jen skutečně odvedené úkony dle advokátních tarifů.
Poděkování patří nejen senátorům, kteří na situaci zareagovali a Ústavní soud oslovili, ale i novinářům, kteří na neudržitelný stav dlouhodobě poukazovali. Novinovým článkem se dá málokdy něco podstatného změnit, v tomto případě však vytrvalý tlak zdola snad přece jen k hmatatelnému výsledku přispěl. Tak si výjimečně pogratulujme!
