Co právníka o daních (běžně) nenapadne…
29.11.2013, Hospodářské noviny, str. 26, Petr Novotný
Zástupci vítězných advokátních kanceláří píší pro HN
Rekodifikace soukromého práva, která nás k 1. lednu 2014 zastihne více či méně připravené, si vyžádala i nezbytnou úpravu daňových předpisů, které byly (poněkud nestandardně) přijaty ve formě zákonných opatření Senátu a (zcela standardně) na poslední chvíli. Je však zapotřebí si uvědomit, že novely daňových předpisů reagují jen na zcela nové instituty nebo převratné změny. K těm patří především zásada superficies solo cedit (podle ní se od 1. ledna 2014 stávají stavby součástí pozemku, na kterém „vyrostly“, stejně jako stromy či jiné trvalé porosty), nahrazení stavby jako samostatné věci na cizím pozemku institutem „práva stavby“ (který je ovšem nemovitou věcí) nebo zakotvení svěřenského fondu do nového občanského zákoníku. Dále novely daňových předpisů reagují na změny v terminologii, které do praxe nový občanský zákoník zavádí – namátkou závod, pacht a podobně.
Nový občanský zákoník však obsahuje další ustanovení, která čistě právním pohledem nepůsobí zásadně problémy, jsou srozumitelná a každý právník bez obtíží vysvětlí, jak se budou práva a povinnosti účastníků daného vztahu vyvíjet v případě, že daný institut využijí. Zpravidla si však takový právník neuvědomí, že daný institut může mít výrazné daňové dopady a může se klientovi velmi prodražit.
Vezměme si například vedlejší ujednání při kupní smlouvě. Jedním z institutů, které zná i stávající občanský zákoník, je výhrada zpětné koupě, tedy ujednání, podle něhož má kupující povinnost převést na požádání věc prodávajícímu zpět. Obdobou je výhrada zpětného prodeje, kdy si naopak kupující vymíní, že věc prodá prodávajícímu zpět. Z hlediska právního v zásadě žádný problém. Pokud se však dané ujednání uplatní v praxi, navíc třeba mezi podnikateli, je třeba se ptát: Bude zpětný prodej podléhat dani z nabytí nemovitých věcí? A jak to bude s DPH?
Obdobné problémy budou vznikat v souvislosti s koupí na zkoušku. To bude smlouva, při které koupí kupující věc s podmínkou (odkládací nebo rozvazovací), že věc ve zkušební době schválí. Nebude-li sjednána jiná doba, činí zkušební doba ze zákona 3 dny pro movité věci a jeden rok pro nemovitosti. A znovu je zapotřebí si položit otázku (především při delší zkušební době): Kdy se uskuteční zdanitelné plnění podléhající DPH? Pokud bude sjednána rozvazovací podmínka, bude se platit dvakrát daň z nabytí nemovitých věcí? A kdo bude věc odepisovat po onu „zkušební dobu“, pokud se bude věc prodávat mezi podnikateli?
Uvedenými příklady jsem chtěl ukázat, že v občanskoprávních vztazích, a to především ve vztazích mezi podnikatelskými subjekty, je důležité nejen ryze právní hledisko, ale též hledisko daňové. Nejedná se přitom jen o jednoduché vyřešení otázky „podléhá dani x nepodléhá dani“ nebo o určení daňové sazby. Každý právník, který píše smlouvu pro obchodní společnost nebo pro podnikatele, by si měl uvědomit, že s takovou smlouvou pak klient musí jít za účetním, který ekonomickou podstatu smlouvy musí nějak účetně uchopit. Pokud se sám neorientuje v daňových předpisech, měl by spolupracovat s daňovým právníkem nebo daňovým poradcem a předem si ujasnit, zda relativně jednoduchým právním řešením nezpůsobí klientovi daleko větší (a dražší) problémy daňové.
Daňové předpisy rozhodně nejsou jednoduché, a navíc jsou velmi, velmi nestabilní. Pravidelně před koncem roku podnikatelé s napětím očekávají, jaký daňový balíček jim poslanci nadělí pod vánoční stromeček. Pokud si kolegové advokáti stěžují na chaos, který jim do občanského práva vtrhne k 1. lednu, utěšuji je, že na chaos v daňových předpisech jsme již zvyklí. Věřím, že po určité době (několika letech) si všichni na rekodifikované občanské právo zvykneme, pár výrazných nesrovnalostí se odstraní technickými novelami a ostatní nejasnosti překlene judikatura. Daňové předpisy se nám zřejmě budou měnit každý rok, znovu a znovu – aniž bychom aspoň jednou mohli říci: teď už máme dokonalý daňový zákon, teď už ho nemusíme měnit… A proto bude přetrvávat nutnost mít při uzavírání smluv a jiných právních jednáních na paměti též daňové dopady
