Poprask mezi právníky
10.2.2014, Týden, str. 26, Marek Přibil
Hned první krok nové ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO) vyvolal ostrou kontroverzi. Její nestandardní postup vůči Nejvyššímu soudu by znamenal, že do výsostné agendy justice začínají přímo zasahovat zástupci exekutivy. Právní experti vyjadřují pochybnosti nad tím, zda zákon vůbec připouští takové jednání ze strany ministra.
Vrchní soud v Praze loni obnovil stíhání Pavla Tykače v kauze CS Fondů. Tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová ovšem měla pochybnosti o procesní správnosti tohoto verdiktu. Soud se podle ní vůbec nezabýval některými důkazy a znaleckými posudky, které měl k dispozici. „Šlo o závažné důkazy, nový znalecký posudek vyvrací předchozí výpovědi, proto jsem podala stížnost a očekávala jsem, že bude projednána,“ říká exministryně Benešová.
Mimořádný prostředek
Stížnost k Nejvyššímu soudu pro porušení zákona v soudním procesu je mimořádný opravný prostředek, který je oprávněn využívat pouze ministr spravedlnosti. Je tomu tak z dobrého důvodu. Legislativa tím omezuje množství případů, které musí Nejvyšší soud přezkoumat. Pokud ministr spravedlnosti dospěje k názoru, že toto přezkoumání je namístě, Nejvyšší soud by měl následně věc bezpodmínečně posoudit.
Nová ministryně Válková stížnost Benešové stáhla, a chce tak zabránit tomu, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl. Nejvyšší soud už přitom předtím stížnost přijal, a dal tím tak najevo, že ji považuje za vážnou. „Nová ministryně Válková hned den po nástupu do úřadu stáhla moji stížnost s tím, že si přečetla spis. Ten přitom v té době ležel na Nejvyšším soudu,“ upozorňuje Benešová. „Je podivné, že ministryně Válková stáhla stížnost tak rychle. Za tak krátkou dobu se nemohla se záležitostí řádně seznámit. Uvážlivý ministr by proces nechal doběhnout,“ dodává Jiří Jelínek, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty UK.
Zda bude stížnost skutečně stažena, a Nejvyšší soud se jí tak vůbec nebude moci zabývat, to zatím není jisté. Důvodem jsou právě pochybnosti o tom, zda je takový postup v souladu se zákonem. „V trestním řádu se píše, že tuto stížnost může vzít zpět ministr spravedlnosti, který ji podal. A teď je otázkou, jestli se tím míní jakýkoli ministr spravedlnosti, nebo konkrétní osoba. Já se domnívám, že jde o konkrétní osobu, protože jinak by v trestním řádu bylo napsáno pouze to, že ministr může stížnost vzít zpět,“ říká advokát Tomáš Sokol.
A přidávají se další experti. „S takovým případem se česká justice asi ještě nesetkala. Osobně bych se přikláněl k názoru, že právo stažení stížnosti přísluší pouze ministrovi spravedlnosti, který ji podal,“ říká advokát Antonín Fürst, člen představenstva Sekce pro trestní právo České advokátní komory. „Helena Válková překročila svou pravomoc stažením stížnosti, kterou nepodala. Vsuvka,kterou podal‘ byla do zákona vložena záměrně, aby se předešlo podobným nepřístojnostem a zneužívání pravomoci,“ říká právní expert Zdeněk Jemelík, člen spolku Šalamoun. Čistě gramatický výklad trestního řádu poukazuje na to, že ministr spravedlnosti nemůže stáhnout stížnost svého předchůdce. Smyslem úpravy je poskytnout ministrovi spravedlnosti možnost dodatečně přehodnotit své rozhodnutí. Zjevně by však neměl vytvářet prostor pro přehodnocení rozhodnutí jiné osoby, neboť se řídí principem „kdo podává, ten stahuje“. „Pokud by se tato praxe ujala, mohlo by to mít v budoucnu nepříznivé důsledky. Kdyby ministři spravedlnosti měli právo brát zpět stížnosti svých předchůdců, dalo by se to zneužívat třeba i v rámci předvolebního boje. Proto bych doporučoval, aby bylo toto rozhodnutí ponecháno na osobní odpovědnosti každého ministra spravedlnosti,“ říká Sokol.
Soudní a výkonná
Pokud by ministryně Válková mohla odepřít Nejvyššímu soudu posouzení případu, rozhodla by tím vlastně za něj, a z rozhodnutí odborného by se tak stalo rozhodnutí politické. Pochybnosti o její nestrannosti přitom vyvolává jasné tvrzení ministryně: „Je třeba, aby se bez ohledu na to, o koho se jedná, dal průchod spravedlnosti.“ Ovšem to platí i z druhé strany -je nepřípustné, aby bez ohledu na politickou citlivost celé kauzy znemožnila soudu rozhodnout.
Podle Ústavy ČR má pouze soud pravomoc vykládat zákon a Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Do gesce NSS případ zjevně nepatří a Ústavní soud již loni v červenci prohlásil, že „není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí“. Nelze tedy očekávat, že do sporu zasáhne někdo třetí, „silnější“, a určí, kdo má pravdu.
Základní zásady demokratického právního státu mimo jiné říkají, že je nepřípustné, aby výkonná moc zasahovala do moci soudní. Z toho logicky vyplývá, že by bylo vhodné, aby justice rozhodla, zda její orgán pochybil, či nikoli. „Máme tu dva různé názory dvou ministrů spravedlnosti, tedy nejvyšších představitelů justice. Tím spíše je nezbytné, aby záležitost posoudil Nejvyšší soud. Jedině tak získáme právní jistotu a zachováme konzistenci demokratického systému,“ říká advokát Fürst.
