Sokol: Prohlídky ohrožují klienty
26.5.2014, Lidové noviny, str. 15, Tomáš Sokol
Důvěrnost informací nelze obětovat cílům vyšetřování, píše známý pražský advokát Tomáš Sokol se zkušenostmi z řady trestních kauz.
Policejní prohlídky v kancelářích advokátů anebo v místě bydliště se v poslední době staly předmětem poměrně vzrušené diskuse. Nepochybně k tomu přispěl jejich nárůst - v roce 2012 se uskutečnilo pět prohlídek, v roce 2013 dvacet sedm a letos do 1. května sedm. Co vím, diskusi otevřely stesky některých státních zástupců, že Česká advokátní komora (ČAK) brání průchodu spravedlnosti.
„Průchodem“ je přitom míněn hladký průběh prohlídky, zejména pak možnost odnést si z kanceláře advokáta všechno, co vypadá zajímavě. A tady pozor, protože policie u advokáta obvykle nehledá důkazy proti němu, ale proti jeho klientům. A číst si chce doklady předané jinými klienty, protože - jak sama říká -neví, kde má hledat, co potřebuje. Jenže někdy ani úplně přesně neví, co potřebuje. Dovozuji to třeba ze soudního rozhodnutí, v němž se nařizuje prohlídka kanceláře advokáta, který poskytoval právní službu obchodní společnosti. Její jednatel je trestně stíhán za údajné daňové úniky páchané touto společností. A cituji: „Vzhledem k tomuto postavení je vysoce pravděpodobné, že v nebytových prostorách, které advokát užívá, se nacházejí věci důležité pro trestní řízení.“ Ale jaké?
Advokát, jak patrno, je v dané věci v podstatě pasivním prvkem. Ve své kanceláři skladuje větší či menší intimity svého klienta. Na každého z nich mívá advokát obvykle desky zvané spis a v něm, případně v šanonu, je-li toho více, archivuje vše, co v souvislosti se zastupovánímklienta převzal či vyhotovil, například svoje poznámky či listiny. Podobné je to i v počítači.
O tom, co se advokát dozvěděl při poskytování právní služby, nesmí bez souhlasu klienta vůbec mluvit. Smyslem této povinné mlčenlivosti je ochrana důvěrnosti toho, co klient svému advokátovi sdělil. Jinými slovy to, aby se klient nemusel bát, že si zhorší svoji situaci, pokud se svému advokátovi svěří. A nezáleží na tom, jestli s trestným činem, nebo s tím, že má přítele nebo přítelkyni a chce se rozvést.
V intencích tohoto principu je nahlíženo i na dokumenty, které advokát drží. Jinak řečeno, policejní prohlídka zaměřená na obsah advokátových spisů neohrožuje advokáta, ale jeho klienty. A to i ty, kteří s důvodem prohlídky nemají nic společného. To ostatně konstatovala i některá soudní rozhodnutí. Přesněji, vycházela z toho, že je-li v trestním řádu speciální úprava pro prohlídku advokátní kanceláře, pak právě z těchto důvodů.
Zmíněná úprava spočívá v tom, že pokud se chce policejní orgán seznámit s něčím, co je - zjednodušeně řečeno - „kryto mlčenlivostí“, musí k tomu dostat souhlas zástupce advokátní komory, jenž je u prohlídky přítomen. Nesouhlasí-li zástupce, musí být tyto dokumenty zajištěny, uloženy v sídle ČAK a o jejich dalším osudu a případném vydání rozhodne soud.
Advokátní kancelář není skrýš Státní zástupci jsou nespokojení s tím, že buď zástupce advokátní komory nedá souhlas s odejmutímurčitých dokumentů, anebo tento souhlas posléze nevydá soud. Jinými slovy, představa státních zástupců zřetelně směřuje k tomu, že policie bude v advokátní kanceláři prohlížet jeden spis za druhým, v něm jednu listinu po druhé a hledat něco, co by ji mohlo zajímat.
Tomu se advokátní komora brání, protože obrana práv klientů je advokátům uložena zákonem. Loni to kupříkladu vypadalo takto: jedenkrát nebyl návrh na vydání ani podán, devětkrát soudem dosud nerozhodnuto, čtyřikrát vydáno zpět advokátům a třikrát vydáno zcela či částečně policejnímu orgánu.
Samozřejmě, že advokátní kancelář není a nemá být skrýší důkazů o trestné činnosti klientů. Problém, byť nikoliv jediný, tedy spočívá v tom, že policie namnoze neumí říct, co přesně chce, a říká, nechte nás si to tady prohlédnout a my už si zabavíme, co budeme potřebovat. To ale nejde! Podle povahy věci může jít o složitý věcný či právní problém, který ale nemůže být řešen tím, že soud „podlehne“ návrhu státního zástupce a nařídí prohlídku celé advokátní kanceláře, načež ale jiný soud odmítne vydání odňatých dokumentů. O snaze státních zástupců zasahovat do práv na ochranu důvěrnosti klientských informací svědčí i jeden incident z nedávné doby. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci dokonce uložilo ČAK pokutu, protože odmítla vydat dokumenty, které byly zajištěny při domovní prohlídce u advokáta, ale soud o nich nerozhodl.
Státní zastupitelství to učinilo s tvrzením, že v bytě není sídlo advokáta, a tudíž tam ani advokacii nemůže vykonávat, a činí-li tak, není důvěrnost tam uložených materiálů zákonem chráněna. Takový účelový výklad - možná spíše blud - byl ovšem snadnou kořistí Vrchního soudu v Olomouci, který usnesení o pokutě promptně zrušil. Také do budoucna lze očekávat spory o meze toho, kam až může zajít domovní prohlídka u advokáta. Ale orgány činné v trestním řízení musí vzít na vědomí, že důvěrnost informací svěřených advokátovi je hodnota, kterou nelze obětovat momentálním cílům a důvodům vyšetřování.
Advokát je v dané věci pasivním prvkem. Ve své kanceláři skladuje větší či menší intimity svého klienta.
