Zaveďme v advokacii konečně konkurenci
1.6.2015, Lidové noviny, str. 11, Vilém Barák
V současnosti vČesku běží 4,3 milionu exekucí, kterým předcházel v podstatě stejný počet soudních řízení o přiznání pohledávky. Věřitele v nich až na výjimky zastupovali právníci. Na straně dlužníků stojí advokáti v méně než desetině procenta případů. Pohledávka může být přitom promlčená, nedoložená, zcela či zčásti neexistující, proti dobrým mravům, někdy bývá postup soudu nebo exekutora vadný. Historky o údajných excesech soudů nebo exekutorů vytváří dojem, že v Česku panuje totální nespravedlnost. Právo přeje připraveným a kdo jiný by měl poskytovat kvalifikovanou obranu než advokát. To, oč tu běží, není samoúčelné protahování soudního řízení, dluhy se platit musí, ale jde o poskytnutí šance na ochranu jedné ze stran sporu.
Po roce 1989 se služby otevřely trhu, advokacie však zůstala v ekonomickém středověku. Právní lobby prosadila cechovní systém, který brání „škodlivým“ projevům konkurence. Největší problém plyne z omezení reklamy a cenové soutěže uvnitř oboru. Právní služby, přestože je dnes poskytuje přes 12 tisíc advokátů, se díky tomu nacházejí jakoby nad trhem a důstojnost tohoto stavu má podobu izolace ve slonovinové věži.
Plně v rukou právníkových Veřejnost neprávem advokátům vyčítá, že vědomě lžou. Dělají to v zájmu klienta, naprosto stejně jako diplomaté a špioni. Další věci však souvisí s etikou. Díky převaze ve znalosti práva jsou advokáti schopni říkat nejen odborně znějící hlouposti, ale také se vyvléci z odpovědnosti. Třeba za škodu způsobenou klientům při výkonu svého povolání. Potom není divu, že veřejnost vnímá advokáty jako lidi neštítící se opravdu ničeho, a proto se ve výsledku bojí využít jejich služeb. Panuje obecný názor, že stojí plno peněz, věc bude stejně trvat roky a svého práva se nelze domoci. Že je něco špatně, ukazuje samotný způsob výběru právního zástupce. Probíhá pouze třemi způsoby. Na doporučení známých, ze seznamu advokátů České advokátní komory a na základě public relations, které má zpravidla podobu exhibování advokáta do televizních kamer.
Když už advokáta vyhledáme, chováme se k němu jako k bohu či lékaři. Odevzdáváme se plně do jeho rukou, na nic se neptáme, vysvětlování nečekáme a děláme, co poroučí.
Absolutní pasivita klientů zpětně (de) formuje právní trh. Proto v advokacii přetrvává chování, které známe pouze z historek o socialistických řemeslnících. Nejčastější je nedodržování termínů, dohodnutých cen a účtování nepotřebných úkonů. Často se také stává, že po uzavření smlouvy s advokátem (samozřejmě jím připravené) zjistíme, že jeho práci vykonávají učedníci (koncipienti). A pozor na slova a „já myslel“. Jak říká Ducháček v známém filmu z advokátního prostředí, „za všechny“ není totéž co „dohromady“. Pokyn advokátovi „kupte dům“ je něco úplně jiného než „kupte dům s absencí právních vad“, zvláště když je udělen pouze ústně, bez svědků a důkazů.
V trestních nebo restitučních kauzách existují mezní situace, kdy advokát bývá vystaven nátlaku ze strany státu. Ano, v tom případě potřebuje ochranu stavovské komory. Jinak poskytuje služby jako kdokoliv jiný, třeba instalatér nebo elektrikář.
Výsledkemnedobrého stavu advokacie je vyšší než nutná míra nespravedlnosti, která doléhá na společnost. Vedle milionů řízení bez zastoupení advokáta existuje také plno kauz, kde se spravedlnost vůbec nehledá. Jde třeba o pracovněprávní spory či vrácení kaucí u nájmu.
Nejvyšší čas změnou zákona o advokacii pustit do tohoto oboru konkurenci a tím občanům zpřístupnit právo. Je otázkou, zda ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a ministr spravedlnosti Robert Pelikán jsou jako advokáti schopni překročit svůj stín.
