Nadávají advokátům, ale nevíme proč
5.6.2015, Lidové noviny, str. 11, Karel Čermák
Každý ví, co je to déj`a vu.
Je to cosi, co už jsme někdy viděli. Déj`a lu je to, co už jsme kdysi četli.
Článek Viléma Baráka Zaveďme v advokacii konečně konkurenci (LN 1. 6.) vykazuje nezaměnitelný rukopis Liberálního institutu v kompletní slavné posloupnosti Klaus, Jakl, Schwarz, Ševčík, Joch, teď tedy i Barák a další. Termíny jako „právní lobby“, „cechovní systém“, „ekonomický středověk“, „jakoby nad trhem“ to potvrzují.
Zatímo advokátní komoře nepadlo oblíbené slovo „moloch“, ale to ještě přijde. Rukopis „Ultraliberálního institutu“ se dále jako vždy vyznačuje naprostou nečitelností. Víte sice, komu se nadává (ČAK), ale nevíte, kvůli čemu, ani co se navrhuje k nápravě.
Závěr pak lze doplnit úplně jednoduše tak, jako v první půli 90. let. Pryč s tou bídnicí!
Zrušte toho molocha! Neviditelná ruka trhu si už tu konkurenci konečně zařídí sama, a kdyby na to nestačila, pomůže jí Liberální institut ve spolupráci s Institutem Václava Klause. Hlavně při obraně proti dalšímu padouchovi, jímž je stát. Nejlíp taky zrušit a ponechat si jen tajemníky svobodného trhu. V Liberálním institutu by se našli vhodní adepti, například Vilém Barák.
Z jeho textu, který je nám tak povědomý, jsme se tedy nedověděli, která zařízení (instituce) naší společnosti (stát, profesní komory, VŠ a tak dále) jsou pro společnost prospěšná a která škodlivá, která a jak jsou reformovatelná a kterých je prostě třeba se zbavit. Není tedy o čem diskutovat, leda o statistice, kolik „běží“ exekucí, kolik „řízení o přiznání pohledávky“ a jaký je v nich poměr zastoupení advokátem na jedné a na druhé straně sporu. Diskuse nad statistikou by ovšem k ničemu nevedla, jako k ničemu nevedou ani oblíbená řečnická cvičení o tom, zda příčina toho či onoho následku je „systémová vada“, nebo „osobní selhání“. Tak se mohou bavit Kocourkovští nad problémem, proč se jim v obecním rybníčku nerozmnožují vysazení slanečci.
Pozoruhodné také je, jak si institucionální ultraliberálové vyhledávají spojence. Zrovna Dienstbier a Pelikán už vzhledem ke své rodinné anamnéze žádní ultraliberálové asi nebudou, což ovšem zřejmě pro alespoň přechodné spojenectví žádná překážka není. Proč taky? Extremismy s opačnými znaménky se vždycky vzájemně silně přitahují, viz třeba Ribbentrop–Molotov či nejnověji Le Penová – Putin. Tak proč ne Barák–Pelikán? Za handicap Dienstbiera a Pelikána se tedy nepovažuje jejich případný světový názor, ale jejich byť pozastavená příslušnost k advokacii. Jako advokáti si zvykli, že se k nim každý „chová jako k bohu nebo k lékaři, odevzdává se plně do jejich rukou, na nic se neptá, vysvětlování nečeká a dělá, co advokáti poroučí“. Nemusel by to s nimi mít Barák lehké, pokud by „nebyli schopni překročit svůj (advokátní) stín“. V uvozovkách jsou citáty z Baráka včetně jeho neotřelých metafor.
Vábničky znějí i dovnitř advokacie. Ta úleva, poskytovat služby „jako kdokoliv jiný, třeba instalatér nebo elektrikář“, a nebýt vnímán jako člověk „neštítící se opravdu ničeho“. To vše bez advokátní zkoušky a bez „exhibování do televizních kamer“. Jako když se Kocourkovským měli množit ti slanečci vypuštění do obecního rybníčku. Nevím, nevím. Zdá se mi, že Barák dnes moc spojenců pro „Ultraliberální institut“ neuloví. Ale odvrátit pozornost od důležitých věcí umí.
***
Nedověděli jsme se, které instituce jsou pro společnost prospěšné a které škodlivé, které a jak jsou reformovatelné a kterých je prostě třeba se zbavit. Není tedy o čem diskutovat.
