Snaha o nápravu, ale v rozporu s ústavou
7.8.2015, Hospodářské noviny, str. 8, Aleš Gerloch
Snaha ministerstva spravedlnosti omezit působení takzvané insolvenční mafie je chvályhodná. Zneužívání insolvenčních řízení je reálný problém. Jenže novela vyhlášky účinná od začátku srpna – nařizující povinnou osobní přítomnost insolvenčního správce v místě jeho provozovny po celou dobu úředních hodin – není krok správným směrem. Jako zástupce skupiny jedenadvaceti senátorů, kteří k Ústavnímu soudu podali návrh na zrušení zmíněné části vyhlášky, vidím zásadní důvody, proč jde o špatnou novelu.
Tím nejvýznamnějším je porušení principu dělby moci ve státě. Faktické omezení poboček insolvenčních správců je neoprávněným zásahem do jejich činnosti. Vyhláška je v rozporu s tím, k čemu by měla podzákonná exekutivní normotvorba sloužit. Její úlohou totiž nemůže být prosazení ministerského výkladu zákona. Tím by došlo k nepřípustnému zásahu jak do moci zákonodárné, tak do moci soudní, která již výklad zákona podala. Zákonnou normu může měnit jen zákonodárce, nikoliv exekutiva. Tento základní ústavní princip nemůže být obcházen.
V současnosti existuje ustálený výklad předmětné problematiky, který zaujal Nejvyšší soud ČR. Jasně interpretoval příslušná ustanovení zákona o insolvenčních správcích tak, že z nich povinnost osobní přítomnosti insolvenčního správce na provozovně nevyplývá. Jestliže tedy ministerská vyhláška vyžaduje „nepřetržitou fyzickou přítomnost insolvenčního správce v provozovně po celou dobu úředních hodin“, musíme konstatovat, že ministerstvo tím popírá dělbu moci ve státě, neboť nerespektuje výklad zákona provedený nezávislými soudy.
V pojetí moderní liberální demokracie je přitom soudní moc chráněna před zásahy moci výkonné mimo jiné tím, že soudce je vázán jen zákonem, nikoliv nařízeními a vyhláškami, které vydává moc výkonná, například ministerstva. Pokud tedy nezávislý soud dospěl k závěru, že výkon činnosti insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně není podmíněn přítomností insolvenčního správce, je zakotvení této povinnosti pokusem o popření ústavního principu, konkrétně ochrany soudní moci před zásahy ze strany výkonných orgánů. Předmětná ustanovení vyhlášky neobstojí z hlediska testů legality i racionality. I přímo v „terénu“ by ministerstvo, které chce bojovat proti klientelismu, dosáhlo opaku, kdyby omezilo „konkurenci“ s celorepublikovou působností na úkor regionálních insolvenčních mafií.
Snaha ministerstva spravedlnosti omezit působení takzvané insolvenční mafie je chvályhodná. Ale nařízení, že insolvenční správce musí být fyzicky přítomen v místně příslušné kanceláři, je protiústavní a věcně nesmyslné.
Aleš Gerloch, Autor je profesor Právnické fakulty UK Praha
