U soudu se řeší i maturita, právo je v krizi!
14.9.2015, Lidové noviny, str. 14, ROMAN FIALA
POHLED
Každá společnost je natolik stabilní a věrohodná, nakolik jsou hodnoty, na nichž je postavena, opravdově a vážně sdíleny většinou jejích členů a nakolik je společnost ochotna a schopna tyto hodnoty garantovat a vymáhat. Obávám se, že společnost, v níž žijeme, kultura, kterou sdílíme, hodnoty, jež stály u zrodu všeho, co považujeme za náš „evropský domov“, se postupně z pevné skály staly tekutým pískem.
I na první pohled chladný a odtažitý právní svět podléhá emocím, módním vlnám, populismu. Také právníci stále častěji podléhají touze hledat nová – za každou cenu „jiná“ – řešení problémů a rezignují přitom na hodnoty dávající jejich práci po staletí řád, smysl a účel.
Přirozená touha člověka po změnách, spojená s naivní vírou, že změny vždy směřují ke zlepšení stávající situace, však v „internetové“ době už rozhodně není spojena s trpělivostí. Po dvou světových válkách 20. století, zpochybněny v základních hodnotách a víře v lidskost, začaly evropské státy vytvářet vedle „starých“ soudů další, takzvané ústavní a správní soudy, aby těmto „novým“ soudům mohli občané znovu věnovat své tolikrát zklamané naděje.
Dlouhá desetiletí relativního klidu tak postupně, v dobré víře a v nadějích z „třetích cest“, dala vyrůst sebezničujícímu systému kontrol, stížností, revizí, odvolání, dovolání, opravných prostředků proti opravným prostředkům, dalším a dalším přezkumům, vnitrostátním i nadnárodním. Nalézt řešení běžného soudního sporu o zaplacení dluhu tak trvá léta, když procedura umožňuje dlužníkům formálními kroky řízení nekonečně zdržovat. I běžné řízení státu státními orgány se stává prakticky nemožné, když takřka každý krok administrativy je přezkoumáván správními soudy.
Staví se budovy pro vrcholné státní orgány a dnešní stavitelé již nepřemýšlejí nad tím, zda vytvoří důstojné a reprezentativní sídlo pro nalézání práva a spravedlnosti, na něž budou s hrdostí hledět i jejich vnuci a pravnuci. Jen se důvodně obávají, jestli v takzvaných výběrových řízeních vybrali to opravdu nejlevnější, co stavební trh nabízel, a třesou se, aby za rok za dva nemuseli čelit trestnímu stíhání. Lakomost a paranoia novodobých inkvizitorů postupně pohřbívá vše, co dělá národ hrdým a kulturním.
Maturanti dle judikatury správních soudů mají možnost domáhat se „opakování“ maturitního přezkoušení před soudem. Soudy tedy zřejmě brzy budou zkoumat věcnou správnost rozhodnutí nejrůznějších konkurzních a přijímacích komisí, učitelů u vysokoškolských zkoušek z matematiky či z anatomie.
Možná se dočkáme i opakování absolventského koncertu houslisty či dirigenta před soudem…
Národy před branami Evropy
Zdá se, že forma postupně s jistotou vítězí nad obsahem. Z formy, jako výrazu kulturní vyspělosti společnosti, se stal zničující nástroj. Právní forma přetavená do procesních pravidel pro soudy a jiné státní orgány, přestala být nástrojem pro zaručení „poctivého boje“ a je stále častěji účinným prostředkem jak spravedlnost přelstít nebo hůř, zneužít. Ústavní soudy evropských států i vrcholné soudní instituce EU dál řeší stále subtilnější otázky lidských práv a mocenského vyvažování mezi národními státy a evropskými institucemi. Jenomže před branami Evropy se začíná formovat „stěhování národů“ apokalyptických rozměrů a základní kameny ekonomických a sociálních „jistot evropské civilizace“ se začínají hroutit.
Jemné nástroje našeho práva tak brzy mohou být užitečné jako hodinářské nářadí při práci v kamenolomu. A přitom právní nástroje budou jedny z prvních na řadě, od kterých se důvodně bude čekat, že budou vnášet řád do „stěhování národů“. Je bohužel znepokojující, že zrychlující se kumulace problémů naší civilizace přichází v době, kdy státy nejsou organizovány podle morálně silných a organizačně přesvědčivých konceptů. Politické garnitury pouze „čtou voličům ze rtů“ nesplnitelná přání, aby ve volbách získávaly moc slibem splnění nesplnitelného. Nesplnitelné a neracionální jsou stále častěji i sliby legislativní a právní. Tvorba zákonů již není výsledkem politického a ideologického boje, ale jeho přímým nástrojem. Zákony nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, neslouží k uvážlivé regulaci exaktně pojmenované potřeby organizace společenských vztahů, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci jednotlivých politiků.
Každý hrad býval natolik nedobytný, nakolik byly pevné jeho hradby a nakolik byla jednotná a odhodlaná posádka, která jej hájila. Věřím, že přeneseně to platí dodnes i na náš „evropský hrad“, jen je třeba poctivě pochopit, přijmout a říct, v čem spočívají dnes pomyslné hradby naší civilizace a co dá Evropanům schopnost a odhodlání uhájit to, co tvoří všechny aspekty jejich kultury.
O autorovi| ROMAN FIALA, místopředseda NS
