ČAK se brání dalšímu útoku na advokátní mlčenlivost
Česká advokátní komora se zejména v poslední době setkává se snahou o zásahy do profesní povinnosti mlčenlivosti. Až dosud se však omezovaly na rovinu trestního řízení a zůstávaly vždy pod kontrolou soudní moci. V poslední době však tyto ataky souvisejí více s výkonem státní správy a to způsobem, který není přezkoumatelný žádným nezávislým orgánem, tedy, kde žádný soud ochranu lidských práv nehlídá a nekontroluje.
Že jde skutečně o ochranu základních práv, opakovaně konstatoval i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva - základ institutu mlčenlivosti advokátů je v ústavně garantovaných právech na spravedlivý proces, na právní pomoc a na ochranu soukromí (jež v sobě zahrnuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména, dále ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě). Povinnost mlčenlivosti tedy vždy působí vůči třetím osobám. K tomu Ústavní soud konstatoval, že „zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi je povinností státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou.“1 Současně zdůraznil, že "jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany."2
V tomto duchu vystupovala Česká advokátní komora proti návrhu vlády ČR, jehož předmětem je novela daňového řádu předložená Poslanecké sněmovně pod číslem tisku 47, jímž se podle předkladatele transponuje do českého právního řádu Směrnice Rady (EU) 2016/2258. tzv. směrnice DAC 5.
Předmětem směrnic DAC (nikoliv pouze novely DAC 5) je zajistit, aby správní orgány členských zemí byly schopny komunikovat v oblasti správy daní mezi sebou. Po přijetí směrnice DAC 5 jsou mezi tyto spolupracující orgány zahrnuty i orgány boje proti praní špinavých peněz, resp. jejich systém. Sama směrnice DAC 5 nijak nerozšiřuje oprávnění daňových orgánů požadovat po osobách povinných podle příslušných AML předpisů (předpisy zahrnující opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v případě České republiky jde především o zákon 258/2008 Sb.) sdělovat ještě nějaké informace správci daně, nýbrž má zajistit, aby si je orgány správy daně mohly získat v rámci vnitrostátních AML mechanismů, a to proto, že probíhající změny evropské legislativy v oblasti praní peněz obsahují i požadavek na samostatnost jednotek boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Zatímco dosavadní směrnice DAC byly do českého právního řádu promítnuty zákonem č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně některých zákonů, jehož předmětem je opravdu nastavení systému fungování spolupráce, zde předkladatel shledal, že by mu rozšíření pravomocí mohlo pomoci mnohem šířeji, než směrnice předpokládá, a tak navrhl obecné oprávnění správce daně získávat informace, které jsou podle AML předpisů spravovány, včetně těch, které v rámci kontroly klienta získávají advokáti jako povinné osoby podle AML předpisů. Jenže i tyto údaje jsou kryty povinností mlčenlivosti advokáta, která je prolomena až tehdy, pokud vyvstává podezření, že jde o obchod podezřelý právě z legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Až tady jsou advokáti povinni tyto údaje hlásit k tomu zřízené jednotce (Finanční analytický úřad, FAÚ), případně při stejném podezření z druhé strany sdělit FAÚ na jeho žádost. Dlužno podotknout, že FAÚ tyto jevy trestně nestíhá, analyzuje je a snaží se zamezit finančním tokům, které jsou jejich obsahem.
Výsledkem diskuse v Poslanecké sněmovně byl kompromisní návrh poslankyně prof. Heleny Válkové, který průlom do povinnosti mlčenlivosti omezoval tak, aby šlo o situace výjimečné a nezneužitelné, ať již jednou (finanční správa) nebo druhou stranou.
Dne 1. 3. 2018 však poslanci Ferjenčík a Michálek předložili svůj pozměňovací návrh, který, pokud by byl přijat, což bohužel nelze vyloučit, by znamenal velmi zásadní a zjevně protiústavní zásah do ochrany důvěrnosti informací sdělovaných advokátovi. Podle tohoto návrhu by advokátní mlčenlivost neexistovala v případě zjištění skutečností nasvědčujících tomu, že ze strany daňového subjektu, kterého se údaje a dokumenty týkají, nedošlo nebo nedojde ke splnění daňové povinnosti ve výši přesahující hodnotu 500 000 Kč. Jinak řečeno, kterémukoliv finančnímu úřadu by stačilo požádat o jakoukoliv informaci o jakémkoliv klientovi s tím, že možná v budoucnu nesplní svoji daňovou povinnost, a advokát by poskytnutí žádané informace nemohl odmítnout. Jediným argumentem poslanců je otázka, proč by měla být prolomena povinnost mlčenlivosti jen pro mezinárodní správu daní, a ne pro správu daní vnitrostátní?
Termíny jako správa daní, daňové úniky a další používaná terminologie spolu nijak nesouvisejí. Správa daní totiž není boj s daňovými úniky. Správa daní je terminologicky postup s cílem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady na zákonné úrovni a pokud možno v zákonném režimu. Nic více a nic méně. Účelem mezinárodní správy daní je v podstatě totéž, jen s využitím nástrojů, které by vlastní správa neměla. Tyto nástroje směřují zejména ke zjištění tzv. zprostředkujících struktur a jejich skutečných vlastníků tam, kde se taková struktura nebo její vlastník nachází mimo hranice jurisdikce konkrétního daňového orgánu. To není nic, co by bylo jednoznačně použitelné jako nástroj běžné správy daně, a když už jsme u toho, ani poplatků a dalších plateb!
Oproti tomu daňový únik je situace, kdy daňový poplatník uhradí daň nižší než si správce daně představuje. Ne vždy však jde o situaci nelegální. Nejde tak primárně ani o jednání, které je vnímáno jako trestné. Přesto by za takovýchto nejasných okolností měla být advokátní mlčenlivost prolomena bez jakékoliv možnosti obrany či soudní kontroly.
Výsledná situace, bude-li návrh přijat, bude kromě likvidace podstatné části advokátní mlčenlivosti znamenat i značný paradox. Na jedné straně bojujeme proti „šedé ekonomice“, ale zároveň stejná politická reprezentace navozuje platformu pro zónu „šedých služeb“, včetně těch právních. Bez ohledu na to, jestli si stávající klient advokáta, daňového poradce či notáře bude myslet, že jím připravovaný či realizovaný právní postup je, či není v souladu s právem (povětšinou takto ani neuvažuje a teprve u advokáta se dozví, jak se věci mají), tak již z důvodu pouhé jistoty a po prvním případu, kdy bude advokát nucen udat svého klienta, se raději uchýlí do ilegality. Jinak řečeno, v mnoha případech nebude advokáta, který řekne: „Vážený kliente, tohle je za hranou …“.
JUDr. Vladimír Jirousek, předseda České advokátní komory
Mgr. Robert Němec LL.M., místopředseda České advokátní komory
JUDr. Tomáš Sokol, místopředseda České advokátní komory
1 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 486/98.
2 Tamtéž.
