Připomínky České advokátní komory k návrhu změny vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.
Ministerstvo spravedlnosti ČR zaslalo ČAK k připomínkám návrh změny vyhlášky č. 484/2000 Sb., jejímž obsahem je snížení paušální odměny v soudních řízeních o 50 % v případech, kdy advokát učiní v zastoupení klienta méně než tři úkony právních služeb. ČAK s tímto zásadně nesouhlasí a z důvodu informovanosti advokátů o této záležitosti přikládáme podstatný obsah připomínek ČAK, které byly ministerstvu předloženy:
Česká advokátní komora si je vědoma důvodů, které vedly Ministerstvo spravedlnosti k vypracování předmětného návrhu vyhlášky, avšak s ohledem na předložené legislativní zpracování návrhu nelze jinak než konstatovat, že návrh zcela zásadním způsobem vybočuje z vytýčeného legislativního zadání a dopadá i na případy, na které podle úmyslu předkladatele dopadat nemá. Z tohoto důvodu nemůžeme jinak než konstatovat, že navržená právní úprava není bez zásadního přepracování způsobilá dalšího legislativního procesu.
Česká advokátní komora spatřuje účel navrhovaných změn ve snaze Ministerstva spravedlnosti předcházet soudním sporům v těch případech, kdy jde o tzv. bagatelní spory, resp. bagatelní pohledávky, jako jsou např. „pokuty“ z městské hromadné dopravy, neuhrazené poplatky ve zdravotnictví atd. Tato snaha o prevenci soudních sporů v bagatelních věcech je sice ze společenských důvodů akceptovatelná, ovšem s proklamovaným cílem návrhu novely vyhlášky se lze ztotožnit pouze do té míry, že je neospravedlnitelné, aby odměna exekutora včetně náhrady nákladů řízení mnohonásobně přesahovaly vymáhanou částku, a to pouze za té situace, kdy se dotyčný dlužník o existenci svého dluhu (resp. o jeho vymáhání soudní cestou) z nejrůznějších důvodů nedozvěděl, nebo dozvědět nemohl. V takovýchto případech je možné uvažovat o zmírnění tvrdosti právní úpravy. V jiných případech však s takovým řešením nelze souhlasit, neboť by tím stát vlastně vyslal nebezpečný signál občanům, aby neplatili drobné dluhy, neboť k jejich vymáhání s největší pravděpodobností nedojde.
Je však nutné vycházet z principů, na kterých je postavena konstrukce náhrady nákladů řízení podle občanského soudního řádu. Je mylné se domnívat, že vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje odměnu advokáta a že její „snížení“ povede ke snížení odměny advokáta jako takové. Odměna advokáta se nestanoví podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Nechá-li se proto věřitel v rámci vymáhání bagatelní pohledávky zastoupit advokátem, je výše odměny advokáta zcela nedotčena jakoukoli úpravou vyhlášky č. 484/2000 Sb. Účelem této vyhlášky je paušalizace náhrady těch nákladů, které účastník řízení vynaložil na tzv. právní zastoupení, tj. na odměnu advokáta, který jej v řízení zastupoval – viz § 137 odst. 2 o.s.ř. („odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát…“) a zejm. § 151 odst. 1 o.s.ř. („při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem … podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem;“). Jde tedy o to, že výše náhrady nákladů řízení nemusí být vůbec totožná se skutečnými náklady, které účastník řízení (v tomto případě žalobce) vynaložil na zajištění právního zastoupení. Pokud tedy dochází ke snižování „odměny advokáta“ ve vyhlášce č. 484/2000 Sb., znamená to, že dochází pouze ke snižování částky, kterou soud přizná žalobci jako náhradu nákladů řízení. Z tohoto důvodu považujeme předložený návrh za chybný, neboť bezdůvodně krátí náklady řízení žalobci, který se domáhá, aby mu dlužník zaplatil to, co mu po právu dluží. Z obecného hlediska tedy návrh vyhlášky povede ke zvýhodnění dlužníků v bagatelních sporech, což může ve svém důsledku znamenat, že platná právní úprava bude vycházet vstříc osobám, které mnohdy plánovitě a účelově porušují právní předpisy a vyhýbají se plnění svých právních povinností.
Zásadním nedostatkem navrhované právní úpravy však zůstává především skutečnost, že oproti proklamované snaze ministerstva „vyřešit nepoměr mezi vymáhanou částkou a náklady na exekuci v případě bagatelních pohledávek“ jde návrh vyhlášky mnohem dál, neboť dopadá na veškeré případy, kdy v jednom stupni řízení učinil advokát pouze dva úkony; podle návrhu by tedy ke snížení náhrady nákladů řízení mělo dojít jak za situace, kdy se jedná o částku 800 Kč (což odpovídá vymáhané „pokutě“ za neoprávněnou jízdu bez jízdního dokladu městkou hromadnou dopravou v hlavním městě Praze), tak v případech, kdy je vymáhána částka v řádech desítek nebo stovek milionů korun. Návrh vychází zřejmě z premisy, že sepsání žaloby je jednoduchým úkonem, který advokáty nijak nezatěžuje. Opak je však pravdou – žaloba je nejdůležitějším a také nejnáročnějším úkonem advokáta v rámci soudního řízení. Příprava naprosté většiny žalob v jiných než bagatelních sporech je časově značně náročná a vyžaduje vysokou odbornou erudovanost advokáta, přičemž v případě advokátova pochybení nastupuje odpovědnost za škodu, kterou při poskytování právních služeb způsobí. Určení výše mimosmluvní odměny advokáta na základě tarifní hodnoty podle advokátního tarifu je přitom založeno na principu, že odměna advokáta je tím vyšší, čím vyšší je škoda, kterou může advokát způsobit – odměna advokáta (a to jak mimosmluvní, tak i smluvní) je tedy přímo úměrná riziku, které advokát podstupuje při poskytování právních služeb. S ohledem na tuto skutečnost je tedy neodůvodnitelné, že Ministerstvo spravedlnosti hodlá krátit náhradu nákladů řízení všem věřitelům bez rozdílu! Návrh vyhlášky předložený do připomínkového řízení tedy neodpovídá z hlediska legislativního zpracování politickému zadání a je nutné jej zásadním způsobem přepracovat (k tomu viz níže).
Z hlediska praxe lze dále rovněž vyjádřit přesvědčení, že návrh vyhlášky – tak jak je v současné době zpracován – nepovede k naplnění stanovených cílů, neboť bude žalobce motivovat k tomu, aby sledovali, kolik úkonů právní služby advokát v dané věci učinil a následně budou advokátům vydávat takové pokyny, aby počet úkonů přesáhl stanovený počet, při kterém dochází ke krácení „odměny advokáta“ (tj. nákladů, jejichž náhradu žalobci přizná soud). Ve svém důsledku to povede k nárůstu agendy soudů, např. v důsledku nárůstu počtu výzev k odstranění vad žalob, zvýšení počtu jednání atd. Na této skutečnosti nic nezmění použití neurčitého pojmu „účelnost“ ve vztahu k úkonům právní služby; lze předpokládat, že samotné posuzování „účelnosti“ jednotlivých úkonů právní služby povede k prodlužování soudních sporů, neboť žalobci se nebudou ztotožňovat s tvrzenou neúčelností jednotlivých úkonů právní služby.
Není rovněž jasné, proč se snížení paušální „odměny advokáta“ v rámci náhrady nákladů řízení má vztahovat jak na nalézací, tak na odvolací, popř. dovolací řízení. Navrhovaná změna zjevně nepočítá se skutečností, že např. odvolací řízení je řízením obvykle velmi náročným jak z hlediska časového, tak z hlediska odborného, pročež se právní úprava paušální náhrady nákladů jeví z tohoto hlediska jako vyhovující. Samostatným případem je exekuční řízení, ve kterém již podle stávající právní úpravy dochází ke krácení náhrady nákladů na právní zastoupení na 50%, což by ve svém důsledku vedlo ke snížení náhrady těchto nákladů na 25%, což je z hlediska věřitele naprosto diskriminující (zvlášť s ohledem na to, že snížení na 25% se netýká pouze bagatelních sporů, ale všech sporů bez ohledu na výši vymáhané částky!).
Je nutné rovněž upozornit na skutečnost, že zaváděná změna se vůbec nedotýká nákladů občanského soudního řízení a exekučního řízení, které během řízení vznikají, jak zcela mylně tvrdí tzv. manažerské shrnutí, které je součástí připomínkovaného materiálu. Náklady na právní zastoupení nese každý účastník řízení sám bez ohledu na to, jaká právní úprava je vtělena do vyhlášky č. 484/2000 Sb. Advokát má nárok na odměnu určenou buď dohodou s klientem, nebo stanovenou podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně; tato odměna představuje vlastní náklady řízení, které účastníkovi (v tomto případě žalobci) vznikají a žádná právní úprava vyhlášky č. 484/2000 Sb. na tom nic nezmění. Navrhovaná změna tudíž míří mimo vlastní náklady řízení.
V neposlední řadě nelze opomenout skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti na jedné straně usiluje o vyřešení nepoměru mezi vymáhanou částkou a náklady na exekuci v případě bagatelních pohledávek, ale na straně druhé předložilo ministerstvo návrh zákona, kterým se mění zákon o soudních poplatcích, který již nabyl účinnosti a kde se žádný ohled na vyřešení nepoměru mezi vymáhanou částkou a náklady na exekuci v případě bagatelních pohledávek neuplatňuje. Zdá se tedy, že stát hodlá snížení tohoto nepoměru přenést pouze na věřitele, což je v zásadě nepřijatelné.
Nelze dále souhlasit s tím, že navrhovaná změna nemá žádný dopad na státní rozpočet. Pokud by totiž byla přijata, dojde nepochybně k tomu, že se věřitelům nevyplatí své pohledávky vymáhat, dojde ke snížení počtu vymáhaných věci a tím nepochybně dojde ke snížení příjmů státního rozpočtu – výnosů z daně z příjmů a daně z přidané hodnoty. S ohledem na počet věcí a výší daní lze předpokládat snížení podstatné, a proto by bylo vhodné návrh projednat také v tzv. meziresortním připomínkovém řízení, zejména s ministerstvem financí.
Přijetí návrhu bude nepochybně znamenat absolutní snížení počtu pracovních míst, neboť věřitelé (a nepochybně advokáti, kteří je zastupují) budou redukovat počty pracovníků, kteří se dosud touto agendou zabývali. Bylo tedy na místě také projednat dopady navrhované úpravy s ministerstvem práce a sociálních věcí.
S ohledem na výše uvedené Česká advokátní komora konstatuje, že navrhovanou právní úpravu považuje za nepotřebnou, nesystémovou a nevhodnou, porušující práva věřitelů a zvýhodňující osoby, které řádně a včas neplní své povinnosti, přičemž stávající úprava se s ohledem na dlouholetou aplikační praxi jeví jako dostatečná a přiměřená.
Tyto připomínky považujeme za zásadní.
vedení České advokátní komory
